Kočky si dokážou během několika vteřin sdělit, jestli se chtějí přiblížit, ustoupit, nebo zaútočit, aniž by vydaly jediný zvuk.
Jedna sedí uprostřed chodby, druhá se objeví za rohem. První zvedne hlavu, natočí uši a několikrát pomalu zamrká. Druhá se zastaví, přičichne k podlaze, stáhne ocas k tělu a obloukem ji obejde. Pro člověka se nestalo skoro nic. Pro kočky proběhl krátký, ale poměrně přesný rozhovor.
Kočičí komunikace nestojí na jediné „řeči“. Tvoří ji souhra zvuků, pohybů těla, výrazu obličeje, pachových stop a dotyku. Kdo sleduje jen mňoukání, vnímá přibližně tolik jako člověk, který při rozhovoru poslouchá pouze poslední slovo každé věty.
Uši, ocas a vousky fungují jako živý semafor
Nejrychleji prozradí náladu kočky její postoj. Uši natočené dopředu obvykle ukazují zájem a pozornost. Když se začnou stáčet do stran nebo dozadu, zvíře je nejisté, podrážděné nebo se připravuje na obranu. Uši přitisknuté k hlavě už nejsou nenápadným signálem. Kočka tím dává okolí jasně najevo, že se necítí bezpečně.
Podobně proměnlivý je ocas. Vzpřímený ocas s klidným pohybem často doprovází přátelské setkání. Kočka může takto přijít k jiné kočce, člověku nebo ke kotěti. Ocas stažený pod tělem značí obavy. Prudké švihání ze strany na stranu zase napětí, které se může během okamžiku změnit v syknutí nebo výpad.
Nafouknutý ocas není projevem sebevědomí, jak si lidé někdy myslí. Kočka se snaží vypadat větší, protože se bojí nebo je silně rozrušená. Stejný účel má nahrbený hřbet a zježená srst. Je to vizuální trik: „Nejsem snadná kořist, drž se dál.“
Význam mají i vousky. Když jsou uvolněné a směřují přirozeně do stran, kočka bývá klidná. Při napětí se mohou stáhnout dozadu, při soustředění nebo obraně naopak výrazně posunout dopředu. Vousky nejsou jen ozdobou obličeje. Pomáhají zvířeti orientovat se v prostoru a zachytit drobné změny proudění vzduchu, takže se podílejí i na tom, jak kočka vyhodnocuje okolí.
Samotný jeden signál ale nestačí. Ocas může švihat při hře i při podráždění. Rozhoduje zbytek těla, vzdálenost mezi zvířaty a situace. Kočka, která při lovu číhá na hračku, vypadá jinak než kočka zahnaná do kouta, přestože obě mají rozšířené zorničky.
Mňoukání je často zpráva pro člověka
Koťata mňoukáním upozorňují matku, že mají hlad, zimu nebo se někam zatoulala. U dospělých koček se mňoukání často objevuje hlavně při komunikaci s lidmi. Kočka rychle zjistí, že určitý zvuk otevře dveře, přivolá pozornost nebo urychlí příchod jídla. Některé si vytvoří téměř vlastní slovník. Jedno mňouknutí zní jako pozdrav, jiné jako naléhavá žádost a další jako stížnost na prázdnou misku, která je prázdná sotva deset minut.
Význam nemá jen výška zvuku, ale také jeho délka, hlasitost a naléhavost. Krátké, měkké mňouknutí působí jinak než dlouhé táhlé volání, které se nese bytem v šest ráno. Kočka přitom nepoužívá věty jako člověk. Spojuje zvuk s konkrétní situací a opakuje ho, pokud zjistí, že funguje.
Mezi kočkami se častěji uplatňují jiné hlasové projevy. Přátelské přivítání může doprovodit tiché vrnění nebo krátké zvuky podobné cvrlikání. Syčení a vrčení mají opačný účinek: zvětšují vzdálenost. Kočka neříká „jsem zlá“. Říká „přestaň se přibližovat“.
Prsknutí, výkřik nebo hlasité naříkání už signalizují silné rozrušení, bolest, páření či konflikt. Náhlá změna hlasových projevů není jen zajímavá odchylka v kočičím repertoáru. Pokud kočka začne bez zjevné příčiny výrazně více mňoukat, hlas se změní nebo při doteku reaguje syčením, může jít o zdravotní potíž. Bolest se u koček často schová za stažení, podrážděnost a menší ochotu ke kontaktu.
Vrnění také nemá jediný překlad. Nejčastěji ho spojujeme s pohodou, jenže kočky mohou vrnět i ve stresu, při strachu nebo bolesti. Zvuk tedy nelze vyložit bez pohledu na držení těla. Vrnící kočka s uvolněným tělem, přivřenýma očima a nataženými tlapkami pravděpodobně odpočívá. Vrnící kočka schovaná pod postelí, která odmítá jídlo, vysílá úplně jinou zprávu.
Pomalé mrknutí není náhoda
Když kočka na jinou kočku nebo člověka pomalu přivře oči a zase je otevře, nejde o ospalé přehlédnutí situace. Tento výraz se často objevuje při klidném sociálním kontaktu. Kočka tím snižuje intenzitu pohledu, protože přímé upřené zírání může v kočičím světě působit jako výzva nebo hrozba.
Člověk může odpovědět podobně. Stačí se na kočku podívat měkkým pohledem, pomalu zamrkat a odvrátit oči. Není to kouzelný trik ani tajné heslo do kočičího klubu. Spíš drobný způsob, jak ukázat, že nehodláme tlačit na pilu. U plachého zvířete bývá takový klidný signál účinnější než natažená ruka mířící přímo k hlavě.
Přátelský kontakt může pokračovat otřením tváře o druhou kočku. Zvířata si při tom vyměňují pachy z oblastí na hlavě a vytvářejí známý společný pach. Podobně se kočky otírají o nohy člověka, nábytek nebo rohy místností. Není to pouze mazlení. Je to také způsob, jak si označit známé prostředí a upevnit sociální vazbu.
Vzájemné olizování má podobný význam. Kočky, které se dobře snášejí, si mohou čistit hlavu, krk nebo uši. Na těchto místech se zvíře samo upravuje hůř, takže péče je praktická i společenská. Když se dvě kočky nejprve olizují a o chvíli později jedna druhou plácne tlapkou, nemusí jít o dramatický rozpad vztahu. Kočičí tolerance má zkrátka své limity a bývá kratší než lidská návštěva u kadeřníka.
Pachová zpráva zůstává na škrabadle i ve vzduchu
Kočky komunikují také tam, kde už žádná kočka není. Pachové žlázy mají mimo jiné na tvářích a těle, pach zanechávají při otírání, škrábání i močení. Škrábnutí na dveřním rámu proto není jen ničení nábytku. Zanechává viditelnou stopu a současně pachovou informaci.
Močové značkování má jiný význam než běžné vyprázdnění. Kočka při něm obvykle zanechává malé množství moči na svislé ploše, často na místě, které dobře zachytí pach. Taková stopa může informovat o přítomnosti, teritoriu nebo reprodukčním stavu. Konflikty mezi kočkami pak někdy probíhají na dálku: jedna označí prostor, druhá pach vyhodnotí a odpoví vlastním značkováním nebo se místu začne vyhýbat.
Při zajímavém pachu může kočka otevřít tlamu, lehce zvednout horní pysk a vypadat, jako by se právě nadechla něčeho velmi nepříjemného. Ve skutečnosti tak pomocí zvláštního orgánu v tlamě zpracovává pachové informace, včetně těch spojených s feromony. Pro nás je to jen podivný kočičí škleb. Pro kočku další způsob čtení prostředí.
Proto může být stěhování nábytku, návštěva cizího zvířete nebo důkladné použití silně parfémovaného čisticího prostředku pro kočku mnohem větší zásah, než si člověk uvědomí. Změní se pachová mapa domácnosti. Zvíře najednou žije na místě, které vypadá stejně, ale voní jinak.
Kdy rozhovor přeroste v potyčku
Před skutečným soubojem většina koček vysílá řadu varování. Ztuhnutí, upřený pohled, natočení těla bokem, stažené uši, vrčení, syčení a ústupové pohyby nejsou náhodné. Směřují ke zvětšení vzdálenosti. Kočka se pokouší konfliktu vyhnout, nebo alespoň přimět soupeře, aby ustoupil.
Problém nastává, když druhá kočka varování nepochopí, nemá kam uniknout, nebo je prostor příliš malý. Zvíře zahnané do kouta může přejít od obranného postoje k útoku. Proto není dobrý nápad trestat syčící kočku nebo ji nutit k „usmíření“ čenichem proti čenichu. Syčení je poslední srozumitelná věta před tím, než promluví drápy.
Při seznamování koček pomáhá dát jim možnost ustoupit, schovat se a používat vlastní misky, toalety i odpočinková místa. Kočka, která nemusí bojovat o každý průchod bytem, má mnohem víc prostoru pro jemnější signály. A právě v nich se odehrává většina kočičích rozhovorů: v nepatrném otočení ucha, v jednom pomalém mrknutí a v pachu, který zůstane na rohu skříně ještě dlouho poté, co jeho pisatel zmizí za dveřmi.
